Velké Británie, Birmingham (část 1)

Tento rozhovor dnes publikovaly   Parlamentní listy. Je to dlouhé, ale tak pravdivé, že mám strach, aby to někdo nezcenzuroval. Pro jistotu to archivuju sem.

Proč jste se odstěhoval z Birminghamu?

Asi bych měl spíše začít, proč jsem se vlastně přestěhoval do Birminghamu. Britové o tomto svém druhém největším městě svorně prohlašují, že město je špinavé a neupravené a že jít bydlet do Birminghamu je skutečně až ta poslední možnost. Já jsem se tam přestěhoval, protože nám tam přestěhovali továrnu. Pracoval jsem pro Jaguar a firma z důvodů ušetření nákladů přesunula také naši výrobu do Birminghamu. Dojíždět denně přes sto třicet kilometrů do práce je trochu problém, i když jsem to více než rok praktikoval. Následně jsem v Birminghamu čtyři roky bydlel.  Za tu dobu jsem dobře poznal, že žít tam může pouze člověk hodně otrlý. Nebo hodně bohatý, který má na to, aby žil v bezpečných částech města.

Jinak Birmingham je rozhodně zajímavé vidět a navštívit třeba birminghamskou atletiku, tenis, botanickou zahradu, birminghamské muzeum, knihovnu, Symphony Hall of Birmingham, pohodové restaurace na březích místních kanálů, kterých je snad více než v Benátkách... Nebo Bull Ring – gigantický obchodní dům postavený českým architektem Kaplickým, New Street Birmingham – hlavní železniční stanici s dvanácti podzemními nástupišti, klasické staré puby staré stovky let a tak dále.

Ale k samotné otázce. Odstěhoval jsem se, protože jsem se po úvaze rozhodl odejít z Velké Británie. Žil jsem ve Velké Británii dlouhá léta. Do Londýna jsem přišel poté, co jsem žil v Austrálii. V Londýně jsem také zažil první teroristický útok sedmého července 2005, kdy muslimští teroristé zavraždili desítky lidí při třech sebevražedných útocích a stovky lidí zranili a zmrzačili.

Situace ve Velké Británii se mění, a je nejen horší, ale je nevyzpytatelnější a nebezpečnější. Do doby, než jsem odešel z Velké Británie, bylo teroristických útoků myslím jedenáct, byly při nich zabity stovky lidí a tisíce zraněny. Některé z těchto útoků však kupodivu nejsou policií označovány za teroristické útoky. Stovky až tisíce lidí ve Velké Británii, zvlášť poslední roky, byly poleptány a popáleny kyselinami, znásilnění jdou do desetitisíců. Zločinnost se výrazně zhoršila a objasněnost trestných činů klesla. To není můj výmysl, to jsou fakta z britského statistického úřadu.

Když na tato fakta poukázal prezident Trump, stal se značně nepopulárním ve Velké Británii. Stejně jako s oněmi „nevhodnými videi“ z ulic Velké Británie, která zveřejnil na svém twiterovém účtu. Premiérka Theresa May ho kvůli těmto videím obvinila z nepřátelství k obyčejným Britům a z nenávisti k britským muslimům. Kupodivu stačilo pár dní, a najednou neví, co k tomu říct, protože tajná služba MI5 odhalila chystaný teroristický útok přímo na britskou premiérku, tedy na její osobu.

Ale vlastně již předtím jsem si řekl, že takto dál žít nemohu, a odešel jsem.

Jak se změnil Birmingham za tu dobu, po kterou jste tam bydlel?

Birmingham je jedno velké multikulturní centrum. A mělo by tedy být ideálem pro obdivovatele multikulturního obohacení, kterého si přejí tito lidé dosáhnout podporováním příchodu nelegálních migrantů. Ale opak je pravdou. Pro Brity je již pouze zlým snem. Místní sociálka má těžký problém, protože uživit tolik potřebných je téměř nad její možnosti. Oficiálně dle Birmingham City Council žije v Birminghamu přes padesát procent migrantů! Což je u města většího než Praha celkem problém.

Migranti z Asie nebo z Afriky mají zkrátka hodně dětí. Bydlel jsem nedaleko jedné státní školy. Bez toho, abychom nějak rasově selektovali žáky, jsme chtěli vědět, kolik původních Britů do oné školy dochází. Každé třicáté druhé dítě bylo snad potomkem původních obyvatel Velké Británie. Ale je i možné, že se jednalo o děti legálních pracujících migrantů z Polska nebo z Litvy. Dívky měly většinou vlasy zahaleny šátkem, chlapci mnohdy měli účes afro nebo spletené vlasy do copánků. Původní Britové odcházejí a přenechávají svá místa „novým Britům“. Čtyři moji přátelé, původní etničtí Britové, emigrovali i se svými rodinami do Austrálie a do Kanady. Velká Británie ztrácí pracovité a vzdělané lidi. Velká Británie přichází o lidi, kteří systému platí daně. Oni klidně budou platit daně jinde, ale co bude dál s Anglií?

Migranti dostávají příspěvky na bydlení, příspěvky na toto i ono. Nechodí v drtivé většině do práce. Tím nechci říci, že to takto praktikují všichni, ale u velké většiny z nich to tak zkrátka je. Ostatně, i když do práce chodí, místo jednoho pracujícího Poláka musíte na stejnou práci dát dva až tři tyto lidi. Důvodem je, že onen Polák většinou skutečně maká, chce si vydělat, koupit si potom v Polsku dům, kde bude žít, a k tomu pěkné auto. Ale tito lidé ne, mají svoji představu o tom, jak se mít dobře, mají potřebu si při práci povídat, lelkovat, zpívat si... Jenže když si začnou povídat, přestanou pracovat. Netíží je pomyšlení na to, že by je mohli z práce vyhodit. Za prvé by to byl určitě rasismus a za druhé stát jim prostředky k životu dá, i když pracovat nebudou. Za roky mého působení v Jaguáru mohu potvrdit, že tak to zkrátka je.

Před několika lety natočila televizní stanice Channel 4 sérii dokumentů, které nazvala „Benefit Street“ („benefits“ jsou ve Velké Británii nazývány sociální dávky, pozn.red.). Jde o to, že existují v Birminghamu místa – nejen celé ulice, ale celé čtvrtě – kde byste již jen s obtížemi hledali původní britské obyvatele. Konkrétně zde šlo o ulici o více než sto domech, kde se mluví sedmnácti různými jazyky, ale z které do práce dochází jen pár lidí, jež je možno lehce spočítat na prstech. Zbytek obyvatel této ulice je dle Channel 4 na sociálních dávkách, užívá drogy, krade značkové oblečení, pěstuje konopí na prodej, poflakuje se, věnuje se prostituci a kriminalitě, obíhá okolo svých propadlých víz, aby mohli dále zůstat ve Velké Británii – jednoduše zneužívají systém.

Bohužel, nejhorší je ta naivita – nebo snad úmysl? – s kterou stále někteří přistupují k tomu, co se na birminghamských ulicích děje. Celá zmiňovaná televizní série je prý značně nevyvážená, prý diskriminuje tyto lidi a ukazuje je v nepříznivém světle. Jejich chování je prý důsledkem toho, že tito lidé nemají práci, nemají uplatnění, někteří prý dokonce neznají pořádně anglicky, a proto musí být posláni do škol a do sociálních programů určených pro integraci imigrantů...

Jak rozdílný je metr na nelegální migranty – a třeba na mě. Jak je pohlíženo na ony „inženýry a doktory“, kteří se hlavně chtějí mít dobře, ale nehodlají pro to hnout palcem. Na ty, kteří mnohdy neumějí ani číst a psát, ale chtějí svá práva, chtějí, abychom je tolerovali a respektovali... Zatímco mě, než mě někam přijali, musel jsem mít vízum, doložit svůj čistý trestní rejstřík. Musel jsem se naučit dobře jazyk, znát zvyklosti, morálku, etiku a zákony. Za vlastní peníze si zaplatit školy v Sydney a v Londýně. Nikdo mi nic nepardonoval kvůli tomu, že jsem imigrant. Nikdo mi nikde nic nedal. Naopak, musel jsem prokázat, že jsem přínosem pro společnost. Musel jsem si sám nalézt práci, bydlení a platit daně. Musel jsem být lepší než domorodci. Musel jsem se začlenit. Musel jsem se integrovat.

Když jsem poprvé přijel do Birminghamu, myslím, že to bylo v roce 2004, nebo maximálně 2005, bylo to opravdu britské město, neboť před těmi lety to bylo jiné. Ale nyní tam nastává stav, kdy stát již není schopen plnohodnotně garantovat bezpečnost svých obyvatel. Politici neberou zřetel na to, co se děje obyčejným lidem, takže je na lidech, aby si poradili sami. Já jsem odešel... A jak se k tomu, co se děje, postaví Britové, to uvidíme za čas.

Ve Velké Británii je momentálně nejčastější jméno pro narozené miminko Mohamed. Jak jste vy sám vnímal spolužití Angličanů a právě muslimů?

Muslimové pojmenovávají své děti po proroku Mohamedovi, protože pro ně je jejich Prorok více než pro katolíka svatý. Proto chtějí většinou jméno Mohamed do každé rodiny. A protože muslimové mají mnoho dětí, je hodně Mohamedů. Nezajímají se většinou o to, jakou bude mít jejich dítě perspektivu, jakého dosáhne vzdělání, nebo zda bude mít v budoucnosti nějaké uplatnění. Kultura nebo sport, mimo kriketu a jejich asijských her, jsou pro ně nezajímavé. Pro ně je důležité, aby z jejich potomka vyrostl správný a oddaný muslim.

Z jejich pohledu nejsou až tak podstatné hodnoty, které ctí západní společnost, přestože v ní žijí. Mají svůj hodnotový systém určený koránem a jejich vírou. Je velkou chybou si myslet, že třeba následující generace těchto přistěhovalců se integruje. Pro připomenutí uvedu, že ony teroristické útoky ve Velké Británii prováděli a nic netušící lidi vraždili většinou muslimové z druhé, ba i z třetí generace. Tedy ti, kteří se ve Velké Británii narodili.

Slyšela jsem od vás, že tamní policie jde muslimům na ruku. Co to v praxi znamená? Mají Angličané šance prosadit svá práva?

Ano, je to pravda. Konkrétně šéf birmighamské West Midland policie, vedoucí komisař Dave Thompson, po teroristickém útoku v Manchesteru bránil birminghamskou muslimskou komunitu proti nařčení od novinářky Kate Hopkins. Tedy, aspoň tak to pan velitel podal. Kate Hopkins byla vyhozena z Daily Mail, protože zveřejnila informace o pozadí teroristického útoku v Manchesteru. Ale později se ony informace ukázaly jako správné, a pod tlakem muselo být připuštěno, že ty její informace – o Rochdale, kdy devět muslimů z Pákistánu znásilňovalo několik desítek žen, tak také informace o tom, že terorista Salman Abedi v Manchesteru vraždil – byly policistům známy. A když řekla, že tyto z terorismu podezřelé osoby by měly být internovány, tak byla vyhozena z práce.

Zmíněný vedoucí policejní komisař Dave Thompson vzápětí mluvil o krásném soužití jeho policistů a místní muslimské komunity v Birminghamu. Popřel, že by existovaly jakékoliv nebezpečné části města, že no-go zóny jsou prý nesmysl... A já osobně – řekl šéf tamní policie – chodím s mými přáteli do Velké birminghamské mešity na čaj a popovídat si s přáteli. Slova, slova, slova – jenže následně se stalo několik teroristických útoků, do kterých byli zapleteni oni hodní hoši, s kterými možná pan velitel do oné mešity chodil na čaj. Protože jeden každý z teroristů z Birminghamu tam do té mešity chodil také.

A zda mají Angličané šanci prosadit svá práva? Tak na příkladu oné novinářky je zcela evidentní, že právo mají. Ona si řekla a napsala, co chtěla. Ale potom přišla o práci. 

Je podle vás nějaký způsob, jak se Anglie může z této situace dostat? Existuje cesta zpět?

Tak zde budu stručný. Ne, není cesty zpět! Já o žádné mírové cestě ani o jakémkoliv způsobu, jak se z této situace dostat, skutečně nevím. Britští muslimové nikdy neopustí Velkou Británii bez krvavého boje. Považují Velkou Británii za svoji zemi.

K tomu mám ještě důležitou poznámku. Jde o pohled, kterým je nahlíženo na původní obyvatele Velké Británie. Všichni jsou prý vinni tím, co prováděla Velká Británie ve svých koloniích, v zemích, odkud pochází drtivá většina muslimů žijících dnes ve Velké Británii – „protože princip kolektivní viny“. Jenže pokud s tímto pohledem, který nám vnucují politici a ti, kteří podporují obohacení Evropy o novou kulturu, budeme souhlasit, tak musíme stejným metrem měřit i druhé straně. Uplatníme stejný úhel pohledu, dle logiky věci, i pro muslimy. Takže podle tohoto postoje jsou všichni muslimové vinni teroristickými útoky, „protože princip kolektivní viny“. Což je samozřejmě nesmysl.

Nicméně se doslova vnucuje otázka, proč ti všichni hodní mírumilovní muslimové nejdou do milionových demonstrací a neodsuzují ony teroristické útoky pouhé hrstky teroristů? Protože s nimi souhlasí. To jsou fakta. S teroristickými útoky ve Velké Británii souhlasí dvě třetiny tam žijících muslimů. Muslimská rada Velké Británie sice ony teroristické útoky prováděné muslimy odsoudila, ale běžte na ulici. Běžte ven a podívejte se, co se tam děje po provedení teroristického útoku. Jděte a řekněte kterémukoliv muslimovi, že onen terorista je vrah, zločinec a patří před soud. Budete poučeni, pokud nebudete za tato slova fyzicky napadeni, že jde o nebohé hochy, kteří neměli na výběr. Pro mnoho muslimů jsou to hrdinové.

Tak, stručný jsem asi nebyl – ale cesta zpět zkrátka doopravdy není.

Hodně se mluví o tom, že muslimové ovlivňují i život v Německu. Vy jste se přestěhoval do Bavorska. Proč zrovna sem a jaké rozdíly vnímáte?

Tak Bavorsko a Bavoráci jsou hlavně, i přes svoji němčinu, hodně srovnatelní s námi, aspoň tedy z mého pohledu, a bavorská mentalita je podobná oné naší české. Lidé zde v Bayerisch Einsenstain jsou v drtivé většině praktikující katolíci, kteří nicméně nenutí svoji víru každému na potkání. Samozřejmě, že zde jsou určité rozdíly, ale to bych spíše ponechal na zkoumání těm, kteří budou ony rozdíly úporně hledat a nebudou chtít vidět, co všechno máme společné.

A proč zrovna sem do Bavorska, celé dva kilometry od českých hranic? Je to proto, že zde s kamarádem provozujeme Penzion Šumaváček. Po letech strávených v různých velkoměstech, v různých zemích, jsem se rozhodl žít tak, jak já chci a jak se mně líbí. V krásné přírodě na horách na Šumavě, v Národním parku Bavorský les, doslova na hranicích s Českou republikou. A určitě to není o tom, že jsme si pořídili hospodu, abychom byli nešťastní z toho, že do ní budou chodit lidi. Mám rád lyžování, a z Velké Británie jsem jezdil lyžovat do Savojských Alp.

Ještě bych k tomu řekl, že žít v penzionu doslova na dohled od nejlepšího zimního střediska a nejvyšší hory Šumavy Velký Javor, kde je sníh v průměru 150 dní v roce, mi zcela postačí. Ono, ruku na srdce, pokud je ve sportovním areálu Velký Javor každé dva roky pořádán Světový pohár ve sjezdovém lyžování žen, budou tyto sjezdovky dostatečně dobré určitě i pro mě. A běžky? Sto kilometrů běžeckých tratí, v noci osvětlený běžecký areál. V létě cykloturistika, procházky přírodou, sbírání hub. Vím, o čem mluvím, strávil jsem zde v létě nádhernou dovolenou, když jsem se rozhodoval, zda sem jít, nebo ne.

K tomu, jak ovlivňují muslimové život v Německu, se mohu vyjádřit pouze částečně, a to proto, že osobně nežiju v Bavorsku dostatečně dlouho na to, abych mohl vynášet nějaké kategorické soudy. Faktem je, že paní Merkelová po tom, kdy před zhruba čtyřmi lety prohlásila, že multikultura selhala, kdy na problém s tureckou muslimskou menšinou v Německu upozorňovali různí lidé – ale pak nejen neváhala pozvat do Evropské unie a do Německa miliony nelegálních migrantů, ale dokonce se nestydí se s nimi fotit... Což je prkotina, ale tímto svým postojem ona podporuje nedodržování a nevymahatelnost zákonů.

Jde o to, že idiotská doporučení, protože jinak se toto nedá nazvat, nefungují. Slogany – dodržujte vzdálenost na délku natažené paže, musíme se semknout, oni nezmění náš styl života, noste viditelné náramky, neprovokujte svým vyzývavým oblečením, musíme si zvyknout... Nebo nejslavnější idiotský slogan: Wir schaffen das – my to zvládneme, tak tyto slogany nefungují! Tento poslední je zoufalým výkřikem ženské, která pozvala k sobě na nekonečnou návštěvu invazní nájezdníky, a nyní se jich chce zbavit, protože evidentně nezvládá vůbec nic. Situace se jí zle vymkla zpod kontroly. Ale stále tvrdí, že jediná možnost je „víc Evropy“, a „přerozdělit“.

Jde o ustrašenost a srabáctví odpovědných, o nezměrnou a neuvěřitelnou hloupost těch, kteří jásali a vítali nové pracovní síly v Evropě. Teď hledí rozpačitě na výsledek, jsou šokováni, rozčarováni a budou se modlit za oběti těch, které oni do Evropy pozvali. Pozor, nejde pouze o „mutti Merkel“. Toto začalo mnohem dříve. Pákistánci a Indové do Velké Británie, Alžířané do Francie, Turci do Německa, Somálci a Súdánci do Švédska… Při představě nových voličů se politici doslova tetelili blahem.

Všimněte si, že květnaté řeči o přínosu nelegálních drbanů nejen v Německu vedou hlavně ti, kteří nemají děti, a ti, pro které je slovo práce sprosté slovo. Oni sami nevytvářejí hodnoty a jejich přínos pro společnost je přinejmenším diskutabilní. Jsou to převážně ti, kteří jsou různými způsoby napojeni na neziskové organizace a profitují osobně z různých grantů a dotací. Umí o práci hodně dobře mluvit, krásně dokladují svoji činnost ve zprávách o hospodaření jejich organizace. Dokážou hovořit celé hodiny o tom, co vykonali pro ostatní, a jak mají lidé svět učinit lepším. Ale když se jich člověk zeptá, kdy si naposledy popovídali s vlastní babičkou, kdy ji byli naposledy navštívit nebo kdy jí přinesli nákup, kdy ze svých vlastních peněz pomohli lidem v nouzi, tak hledí na tazatele nechápavě.

To přece není ona ušlechtilá pomoc bližnímu, o to se má starat „někdo jiný“... Ba naopak, ještě jsou schopni obvinit z projevů nenávisti ty, kteří jdou a své babičce onen nákup přinesou. Protože ti, kteří přinesou nákup své babičce, již nepomáhají potřebným. Tedy těm potřebným, které oni za potřebné považují. Tito lidé mají systém přerozdělování již tak pod kůží a jsou odtrženi od reality do té míry, že skutečně věří tomu, že obohatí a zlepší kvalitu života Evropanů a že příjímáním nelegálních migrantů konají dobro. Nemohou třeba pochopit, jak je možné, že nevděční darebové – z České republiky, Polska, Maďarska a Slovenska – ty zmiňované kvóty na přerozdělení nelegálních migrantů odmítají.

Pokud však budeme mluvit o rozdílech, tak zdejší obyvatelé v Bayerisch Einsenstain, vlastně drtivá většina Bavoráků, mají zdravý rozum a nemají potřebu být obohaceni o něco nového. Mluvil jsem zde se sousedy a shodli jsme se na stejném vidění světa.